„Děti bývají svědky domácího násilí v 80 % případů. Systematická práce s nimi chybí,“ říká sociální pracovnice

Pomáháš lidem zvládat vztek, jak se to dělá?

Velmi zjednodušeně by se dalo říct, že pomáháme klientům jejich vztek poznat tak, aby dokázali porozumět tomu, co ho v nich spouští, a naučili se ho postupně ventilovat takovými způsoby, které neubližují jejich blízkým ani jim samotným. Těch metod, jak na to, je určitě víc. Konkrétně náš program je převzatý z Norska a přizpůsobený na naše podmínky. Máme určité nástroje a techniky, které používáme, a to je úzce propojené s terapeutickým rozhovorem.

Odkud se vztek bere?

Začala bych tím, co to ten vztek vlastně je, a k čemu je dobrý. Vztek je stará emoce, je s námi asi od začátku naší existence a umí být velmi užitečný, díky němu v sobě dokážeme mobilizovat energii k tomu, abychom se ochránili ve chvíli, kdy je to potřeba. U dětí se první vztek objevuje někde kolem 18 měsíců. Mluví se o tom jako o prvním období vzdoru. To jsou všechna ta ležící, křičící a kopající batolata v obchoďácích. No a zhruba od toho věku se učíme svůj vztek zvládat tak, aby pro nás byl užitečný a pomáhal, když ho potřebujeme. No a co se tak obvykle říká těm malým dětem, když tam v tom obchoďáku leží a křičí? Dost často je to: „Nevztekej se.“ Ta informace, kterou z toho dítě dostává, je, že je jeho vztek něco špatného, co by se mělo potlačovat. Jasné je, že musíme všichni svůj vztek do určité míry potlačit, asi bychom se nikam nedostali, kdybychom zůstali ve fázi těch batolat. Problém ale začíná ve chvíli, kdy se ho naučíme potlačit někam, kde už o něm vůbec nevíme. Existuje určitá část našich klientů, která mluví o tom, že ve chvíli, kdy páchají nějaké násilí, mají před očima tmu. Neumí si pak zpětně vzpomenout, kde to začalo a nedokážou to ani zastavit. Není to výmluva, oni skutečně někdy tak dokonale ztratí kontakt se svým vztekem, že nepoznají, jak v nich přerůstá. A když pak vybouchnou, můžou udělat i hodně zlé věci. Proto s klienty pracujeme právě na tom, aby si dokázali svůj vztek uvědomit a uměli zareagovat ve chvíli, kdy cítí, že se dostávají do fáze, kde ho už neovládnou. Jeden příklad. Člověk je celý den v práci, kde se po něm vozí, šéf, kolegové, on mlčí, nereaguje, ale ta pomyslná hladina vzteku v něm stoupá. Přijde domů, přidá se k tomu něco dalšího – partner, děti. A tam, v uvozovkách v bezpečném prostředí, ten člověk vybuchne a rodina to slízne. Za všechny, včetně toho idiota, co mu nedal autem přednost po cestě domů.

Jaká je ideální ventilace vzteku? K čemu vede, pokud k tomu nedochází?

Základem je být se svým vztekem v kontaktu, rozumět tomu, proč se vztekám a na koho. V ideálním případě ho vyventilovat před tím, koho se týká. A to takovým způsobem, aby to neublížilo tomu člověku, ale týkalo se to toho konkrétního chování, co nám ten člověk dělá. Takže jednou z metod, kterou někdy s klienty pracujeme, je učení se zásadám asertivního chování.

Co je domácí násilí, jak je definováno? Kde je vlastně hranice?

Docela zavádějící je už samotný název – domácí. Na jedné straně to sice definuje to, kde se tohle násilí nejčastěji odehrává, ale zároveň s tím v nás pojem „domácí“ může nechtě vyvolávat pocit, že je to něco tak trochu ochočeného a trochu celý problém bagatelizovat. U definování toho, že jde o domácí násilí, hraje klíčovou roli to, že se odehrává v blízkém vztahu, a to nejen mezi partnery, ale taky třeba mezi rodiči a dětmi. Teď se docela začíná mluvit o násilí na seniorech, kterého se často dopouští jejich pečovatelé, děti, vnuci. A samostatnou kapitolou je pak násilí, které je páchané na dětech. To sice oficiálně patří do jiné kategorie, do syndromu CAN, ale statistiky hovoří o tom, že 80 % dětí je přítomno násilí, které se odehrává mezi rodiči. Jsem přesvědčená, že je to daleko více, protože děti jsou mimořádně citlivé na to, co se v rodině děje a to, že přímo nevidí, jak se násilí odehrává, ještě neznamená, že o něm neví a nepůsobí na ně. A když už jsou přítomny násilí, dost často se stává, že se i omylem stanou samy jeho cílem. Když se například snaží bránit toho z rodičů, který je obětí. Dalším znakem domácího násilí je jasné rozdělení rolí. To znamená, že se násilí dopouští vždy jen jedna strana a ta druhá je vždy jen obětí, a vše se děje opakovaně a dlouhodobě. Nastavit jasnou hranici mezi tím, co je a co už není domácí násilí, je v některých případech nesmírně těžké. Protože se někdy můžeme setkat s tím, že ty konflikty jsou vzájemné a na obou stranách podobně zničující, jen není možné přesně určit, kdo je pachatel a kdo oběť.

Násilí není jen fyzické, jaké jsou jeho různé formy?

Vedle fyzického násilí existuje ještě několik dalších forem, psychické, sexuální, materiální, ekonomické a latentní. Jedna z věcí, kterou s klienty taky v programu děláme, je to, že probíráme jednotlivé druhy násilí a bavíme se o tom, co to je a není násilí. Setkáváme se s argumenty typu: „Já bych ho nikdy neuhodil/neuhodila, ale už jsme dvakrát museli měnit dveře, protože jsem je ve vzteku rozmlátil/la.“ Nebo: „To, že chci vědět, kde je a s kým si píše, přece není žádné pronásledování, já ho prostě jen tak moc miluju. Ale musí mít zapnutou GPS lokaci, a když je někde, kde by být neměl, tak chci samozřejmě vědět proč.“ U každého případu je vždycky přítomné psychické násilí. Tím to taky obvykle začíná – ponižování, vyhrožování a dlouhodobý psychický tlak jsou stejně hrozné jako bití, ale horší v tom, že na rozdíl od modřin není vidět a daleko hůř se prokazuje. U sexuálního násilí je důležité zmínit, že tam patří vedle znásilnění a vynucování sexuálních praktik, se kterými ten druhý nesouhlasí, taky odpírání sexu nebo sex jako odměna za něco. Sociální násilí je v podstatě vytváření sociální izolace, kdy je oběť postupně odstřihávána od svých přátel a rodiny. Může to začínat nenápadně. Pachatel od ní chce třeba heslo na Facebook a pak začíná řešit, proč má v přátelích zrovna tyto lidi, nutí oběť, aby si je vymazala. Velký problém je ekonomické násilí, kdy pachatel kontroluje a omezuje oběti přístup k penězům. Typické je třeba omezování přístupu ke společným financím, odměřování přesné částky na domácnost nebo dokonce zrušení dispozičního práva ke společnému účtu. Když se pak případně rozhodne odejít, tak bez peněz se to dělá dost těžko, zvlášť když má s sebou ještě třeba dvě malé děti. Při materiálním násilí sice nikdo nikoho přímo nebije, ale ničí věci. To, že někdo před druhým praští pěstí do zdi nebo mu ve vzteku rozbije mobil, není jen nepříjemné, ale oprávněně vyvolává strach, kdy vedle toho ublíží i jemu. Latentní násilí je takový ten stav před bouří, kdy se na první pohled nic neděje, a to může trvat i poměrně dlouho, ale oběť a všichni doma cítí vzrůstající napětí a jen čekají, co bude tou poslední kapkou, která násilí odstartuje.

Jak se pracuje s pachateli? A jak s oběťmi?

Já osobně s oběťmi do kontaktu nepřijdu, pracuji jenom s tou druhou stranou. Je důležité říct, že našim klientům neříkáme pachatelé, ale mluvíme o nich jako o osobách, které nezvládají agresi. Tahle jazyková korekce má svůj význam. Nestigmatizuje ty, kterých se týká a odděluje od nich jejich problém. Je to nesmírně důležité, protože mít problém s tím, že nezvládám agresi, je něco, co se dá řešit. „Mám s tím problém, ale nezasahuje a neohrožuje to celou moji existenci.” Zato když se řekne pachatel, tak už jsem toho člověka onálepkovala i odsoudila. V jazyku justice to má určitě svůj smysl, ale nám nejde o to stanovit vinu a trest, ale pomoci konkrétnímu člověku a jeho rodině k tomu, aby se jim lépe žilo. A samozřejmě se nejlépe se pracuje s někým, kdo se sebou něco dělat chce a sám si uvědomuje, že by to bylo potřeba. A to je taky jeden z našich cílů – pomáhat se vztekem lidem, kteří ještě nejsou nikým označení, ale vědí o sobě, že to v hádkách a konfliktech občas přepísknou někam, kam sami nechtějí.

Proč nejčastěji násilí páchají?

Existuje určité malé procento, kdy se domácího násilí dopouštějí lidé s psychopatickými rysy, kteří oběť systematicky, velmi promyšleně a dlouhodobě likvidují a představuje to pro ně určitý druh uspokojení. S touhle sortou lidí se setkáváme jen málokdy, protože pokud už naši službu vyhledají, je to jen účelovka, aby získali nějakou výhodu, ať už u opatrovnického soudu – pokud v tom případě figurují děti nebo aby tím falešně uklidnili oběť. Oni sami ale pro sebe žádnou pomoc nechtějí. U těch ostatních se někdy setkáváme s tím, že zažívali násilí buď přímo na sobě jako děti, nebo ho byli v rodině svědky. Nemusí to být nutně pravidlem, ale má to svou logiku. Když se vrátím k tomu vzteku, tak právě v dětství se ho učíme nějak projevovat a zvládat, a nejvíc se samozřejmě učíme z toho, co vidíme kolem sebe.

Domácí násilí na mužích je méně obvyklé, ale existuje. Jak vypadá a proč se děje?

Statistiky v tom, v kolika procentech se násilí na mužích objevuje, nejsou jednotné a pohybují se v rozmezí od 10 – 27 % případů. Podle posledního výzkumu, který byl dělán v ČR v roce 2015 společností SocioFactor, je 7 % mužů ohroženo partnerským násilím. Zároveň je pravděpodobné, že jsou ty statistiky podhodnocené, protože velká část mužů násilí nikdy neohlásí. V letošním roce v České televizi uvedli dokument Z lásky nenávist 2, kde čtyři muži vypovídají o tom, jak byli oběťmi domácího násilí. Na rozdíl od mužů ženy více než fyzické násilí užívají psychické formy manipulace a má se za to, že jsou v tom rafinovanější než muži. Určité specifikum představují ženy, které zůstávají s dětmi doma, ať už na rodičovské, nebo coby zelené vdovy v příměstských satelitech. Tam zažívají velkou frustraci z izolace, ve které se ocitají, z náročné péče o děti a z pocitu nedocenění. Pak svůj nahromaděný vztek ventilují nejen na manželovi, ale daleko častěji právě na dětech.

Jak se podle tebe staví k domácímu násilí česká společnost?

Od revoluce se postoj české společnosti k domácímu násilí poměrně změnil v tom, že dnes lidé daleko více vědí, kam se mají obrátit pro pomoc. Obecně se dá říct, že ve společnosti panuje větší povědomí o tom, že domácí násilí není v pořádku a mělo by se řešit. Hodně tomu pomohl i zákon o vykázání. Ten od roku 2007 umožňuje policii, která přijede k incidentu, a vyhodnotí ho jako domácí násilí, vykázat osobu, která se ho dopouští, ze společné domácnosti. Vykázání má preventivní charakter a není zaznamenáno v trestním rejstříku. Násilná osoba musí na dobu 10 dní odejít z domácnosti a po celou dobu trvání vykázání nesmí oběť kontaktovat. O vykázání dostává informaci příslušné intervenční centrum, musí být alespoň jedno v každém kraji ČR, a to nabízí oběti odbornou pomoc a podporu, aby začala situaci aktivně řešit. Tam dostane třeba také informace o tom, že násilná osoba může absolvovat náš program na zvládání agrese. Není totiž pravda, že každá oběť domácího násilí chce ze vztahu nutně odejít. Naopak má často velmi dobré důvody v něm zůstat. Společný život, děti, vzpomínky, láska k partnerovi. Ale samozřejmě nechtějí žít v násilí a nechtějí ani to, aby v tom žily jejich děti. A je to v pořádku. My v programu říkáme: Dobře, ale dejme si hranice a nastavme pravidla.

Co by se mělo v Česku změnit, aby domácího násilí ubývalo?

To je strašně těžké říct. Myslím, že kdo by znal odpověď na tuhle otázku, zasloužil by Nobelovku. Obecněji ale myslím, chybí v českém kontextu systematická práce s dětmi obětí. OSPODy sice, když dojde k vykázání, dostanou od policie informaci, že je v rodině přítomno dítě a musí situaci prošetřit, nemají ale ty děti moc kam posílat. U nás se tomu věnuje pražské centrum Locika a taky naši kolegové ve Spondey. Přičemž na západ od nás je běžné, že pomoc v případě domácího násilí obdrží celá rodina. Práce s dětmi je strašně důležitá, protože když se podaří trauma, které zažívají, zpracovat, existuje možnost, že oni sami se v dospělosti nestanou oběťmi nebo těmi, kdo násilí sami páchají.

Zdroj: HateFree